CAUSA BIBENDI

aneb

Vzpomínka mírně „pat - etická“ k zamyšlení:

Od některých, co „sametovou“ nezažili a nebo byli velmi malí, často slyším či na tzv. sociální síti Facebook často čtu, že 17. 11. není co slavit.

Důvodů k oslavným přípitkům je ale mnoho, navzdory pouštnímu syndromu (vizte čtyřicet let putování Židovstva po odchodu z egyptské totality). Jeden takový poněkud pozapomenutý tu předkládám:

S Honzou Dusem, Hankou Marvanovou, Liborem Konvičkou a dalšími jsme střídavě chodili na ministerstva školství, války, na vládu, do parlamentu a to v podstatě s nižádnými výsledky. Po nějakém čase jsme vycházeli s Honzou coby studentská ochranka ze sv. Víta, kde právě skončila slavnostní bohoslužba na počest čerstvě zvoleného prezidenta Havla. Za prezidentským párem, mířícím do protějšího paláce, uličkou mezi přihlížejícími, šli i členové vlády. A my se náhle ocitli po boku tehdejšího ministra školství MUDr. Adama. Radostnou atmosférou zřejmě povzbuzen nás náhle vzal kolem ramen a řekl: „My ty komunisty vojenský z těch škol vyženeme!“

A za pár dní skutečně ministr zrušil vojenské katedry na civilních vysokých školách. A rázem byla zlomena další z pák komunistické ideologie.

Co to znamenalo?

V tehdejším komunistickém Československu všichni vysokoškolští studenti byli nuceni absolvovat dvouletou vojenskou přípravu ještě během studií, jinak jim hrozilo, že budou muset na dva roky na vojnu. Ne každému se podařilo obohatit svou intelektuálskou knihovničku tzv. modrou knížkou, potvrzením, že nemůže sloužit „své socialistické vlasti“ ze zdravotních důvodů se zbraní v ruce.

A tak vysokoškolští studenti, co byli schopni odvodu k vojenské službě, raději trávili každé pondělní dopoledne po celé dva roky v maskáčích, v těžkých vojenských kanadách a často i v „blembácích“ (plechových vojenských přilbách) nejen v učebnách, ale i v zákopech a ve vojenské technice. Pupkatí a padesátiletí majoři a podplukovníci oslovujíce nás „soudruhu studente“ léčili se na nás ze svých mindráků nedovzdělanců. Jeden takový nešťastník, který byl na vojenskou katedru „vykopnut“ z velitelského místa (jaká to pro něj potupa!), nás učil, co to je balistická křivka. Na otázku jednoho šprýmařského kolegy studenta, zda dělo položené na bok tedy bude střílet za roh, odpověděl po krátkém zaváhání tento prošedivělý teoretik bojového umění: „Výborná otázka, soudruhu studente! Teoreticky to možné je, ale v praxi se to neužívá.“ Politická školení o naší úloze ve vazalském paktu zemí tehdejší sféry mocenského vlivu Sovětského Svazu byla pochopitelně významnou součástí výuky na vojenských katedrách civilních vysokých škol.

No, aspoň jsme pak šli na vojnu jen na rok. A často do teplíčka kanceláří, v horším případě jako velitelé. Ovšem i to bylo často o život. Nikdy nezapomenu na mého staršího kolegu, který vystudoval na hudební katedře učitelství pro základní umělecké školy (tehdejší lidové školy umění), obor housle. 'V Prachaticích ho rozjezdili malým pěchotním tančíkem (tzv. BVP, „jehož motor vymyslela sovětská inženýrka“). Přišel totiž na to, že jeho podřízení ukradli z dílny vojenské opravny tzv. Gola-soupravy – i za totáče velmi drahé nářadí.

Dovedete si asi představit, co by čekalo absolventa vysoké školy, když by musel na dva roky bez jakékoli hodnosti do mužstva pěchoty plného pologramotných a často kriminálníků (těch skutečných, nikoli politických).

Ty pondělky byla přehlídka ztraceného času. Navíc většinu z nás (bylo to v polovině 80. let min. stol.) deprimovala značně představa, že bychom měli bojovat za „socialistickou vlast.“ Začala pěrestrójka a mnozí si začali uvědomovat všechno to pokrytectví režimu a jeho šílenost.

Snaha naší „Vojenské komise Celostátního koordinačního výboru stávkujících studentů“ (to byl název!)

o postupné zrušení všeobecné povinné vojenské služby tehdy pochopitelně nemohly mít úspěchu. Společnost na to nebyla tehdy připravena a hlavně se řešily mnohem zásadnější problémy. Studentské hnutí se také během jara 1990 začalo postupně diferencovat – nejen podle studijního zaměření, ale zejména politicky. Mladší a dravější měli pocit, že jsme málo radikální – chtěli stále demonstrovat. Nakonec jsme se s Jenem rozešli opět na své fakulty. Většina z lidí, mezi nimiž jsme se pohybovali. Některé však zlákala veřejná činnost natolik, že se stali profesionálními politiky. Naši mladší kolegové se ještě snažili s různými demonstracemi a peticemi. Studenti mé fakulty se omezili na pokusy vysvětlit našim poslancům, že pro hudebníka, který místo hraní v orchestru a zdokonalování své techniky si bude rok či dva ničit ruce vykopáváním zákopů a hudební sluch tupit salvami ze samopalu vz. 57, znamená povinná vojna reálné nebezpečí ztráty profesních schopností. Ne každý totiž měl to štěstí dostat se k vojenské hudbě.

Až po letech naši zákonodárci dospěli ke kompletní profesionalizaci armády, po níž jsme volali před dvaceti léty.

Při dnešní úrovni vysoce sofistikované a elektronikou nacpané vojenské techniky, při dnešní naprosto jiné vojenské strategii a odlišných bojových taktikách a mezinárodnímu zakotvení České republiky, je to pochopitelné.

Poslední dobou mi však stále častěji vytane na mysli věta, kterou mi kdysi řekl náš mistr zedník, když jsme brali dobrovolnou prázdninovou brigádu příliš ležérně: „Vojna vás srovná!“

Dost lidí zejména starší generace si stále myslí, že teprve „vojna“ naučí mladé smyslu pro pořádek, pro čest. Že z kluků udělá muže. Něco na tom určitě je. Ale pokud si mám vybrat mezi získáním mužnosti mnohaměsíční celodenní službou v armádě a mimo svůj obor a nebo mezi kontinuálním zdokonalováním se ve svém specifickém oboru, tak ani teď bych neváhal.

Fakt je, že západní civilizace, k níž se tak hrdě hlásíme, dělá z žen špatné chlapy a s chlapů bačkory.

Ale to už je jiná story, sorry.